Televizní diváci si mohou jeho sympatickou tvář pamatovat z pořadu Svatba na první pohled. Čerstvý padesátník se netají tím, že zažil strmý profesní i životní pád až na pomyslné dno a prošel si i klinickou smrtí. A možná i právě proto si umí více užívat života. Má velkou rodinu a před několika měsíci se stal dokonce dědečkem.
Narodil jste se jako Petr Křen. Jak jste získal jméno Jan?
Rozhodl jsem se pro něj na cestě sebepoznání a setkání s astrologií a numerologií, podle které má každé jméno svou energii. Moje kamarádka je numeroložka a při společných rozhovorech jsme dospěli k tomu, že pro mou větší stabilitu a energetický přínos bych si měl k Petrovi přidat ještě jméno Jan. Používám ho oficiálně již sedmým rokem, je uvedeno i v mých osobních dokladech. Vnímám, že jméno Petr Jan Křen má úplně jinou energii.
Kdy jste se přistěhoval do Mníšku pod Brdy?
V roce 2011 jsem si koupil vysněný srubový dům přímo u lesa. Bydlení v Mníšku jsem si okamžitě zamiloval, miluji kopce a hornaté krajiny. Rád jezdím na kole a chodím do přírody a tady ji mám doslova za domem. Ke koupi srubu, ve kterém s celou rodinou bydlíme dodnes, se váže docela zajímavý příběh. Tehdy jsem byl na výletě s dalšími příznivci vozů značky Porsche ve Finsku za polárním kruhem, kde jsme si užívali školu smyku ve ztížených sněhových podmínkách a při minus 35 stupních Celsia. Při odpolední pauze, která se shodou okolností odehrávala v typickém finském roubeném domě, na mě na notebooku vyskočila realitní nabídka na koupi srubu v Mníšku. Ihned jsem telefonicky kontaktoval makléřku a domluvili jsme se na prohlídce. Při první návštěvě jsem se do domu zamiloval a následně ho koupil.
To zní jako neuvěřitelná náhoda: v roubeném domě ve Finsku jste objevil srub v Mníšku…
Já na náhody v životě nevěřím. Poznal jsem, že věci se dějí z nějakých důvodů a pokud má člověk silný záměr, tak dopadnou v jeho prospěch.
Petr Jan Křen (* 1973 v Plzni)
Dětství a mladá léta strávil v rodné Plzni. Vystudoval základní školu i gymnázium s rozšířenou výukou jazyků (mluví plynně německy). Na Západočeské univerzitě studoval tři roky kybernetiku.
V OVB Holding AG zastával v rámci ČR nejvyšší pozici, senior zemský ředitel. V současné době působí jako mentor a kouč, je zakladatelem Institutu celostního leadershipu.
Je ženatý se spisovatelkou Veronikou Fey Křen, spolu mají tříletého syna Damiána (dohromady mají šest dětí). Je dědečkem půlročního vnuka Šimona.
Rád cestujete, na který z posledních výletů do zahraničí vzpomínáte?
Když pominu naši loňskou romantickou svatbu na řeckém ostrově Santorini, tak velice rád vzpomínám na putování po Sahaře. V březnu 2022 jsem se vydal s podobně naladěnými lidmi do Tuniska s cílem putovat necelé dva týdny pěšky po poušti. K českým průvodcům jsme měli i několik domorodých, jejichž velbloudi nám nesli zásoby. Kromě putování bylo cílem i zpomalení se, ponoření se do sebe a nalezení odpovědí na vnitřní otázky, se kterými jsme do pouště přijeli.
Jak Vaše putování po Sahaře vypadalo?
Ráno jsme si ukázali směr a cíl, kterým půjdeme a pak šel každý sám svým tempem. Měli jsme u sebe jenom buzolu, zásobu vody a jídla a batoh s nejnutnějšími věcmi pro případ, že bychom zabloudili. Putovali jsme sami se svými myšlenkami, pro nás Evropany, v naprosto neznámém prostředí, totálně odpojeni od civilizace i technologií. Díky tomu jsme mohli zažít různé, často neznámé pocity, jako je například přirozený strach až panika z toho, že zůstaneme sami, zabloudíme, nebo dokonce i zemřeme.
Jaký byl v poušti Váš nejsilnější zážitek?
Součástí naší expedice byla i úplná, duševně očistná, třídenní samota od ostatních.
Každý z nás šel jiným směrem od tábora a na tom místě jsme pak tři dny zůstali jen s nejnutnějším vybavením pro přežití. To jsme navíc zdokonalili půstem, kdy jsme po celou dobu nic nejedli a byli jen o vodě. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, protože jsem měl pokusy s celodenním půstem už za sebou. V domácím prostředí je ale půst velmi obtížné dodržet, člověk se trápí v blízkosti ledničky a koketuje i s možností si někam pro jídlo dojít. Na Sahaře jsem ale zjistil, že třídenní půst zvládnu v pohodě, aniž bych měl hlad. V době třídenního půstu u mě došlo k prohloubení meditačního stavu, protože tělo bez přísunu energie z potravin celkově zpomalí.
Putování na Sahaře muselo být oproti polárnímu kruhu cestou z extrému do extrému…
Byl to extrém, a to nejen teplotní. Pro představu, přes den bylo i 40 stupňů Celsia, v noci zase klesla teplota natolik, že jsme měli na stanech námrazu. Ve Finsku jsme si užívali komfortu luxusní dovolené se vším, co k tomu patří. Na Sahaře jsme byli naopak odkázáni jen na nejnutnější vybavení. Měli jsme stan, spacák a pár kusů oblečení. Při cestě po poušti jsem si potvrdil, že člověk pro svůj život potřebuje relativně málo. Při pohledu na naše průvodce (Beduíny), ze kterých sálalo štěstí a klid, bylo zřejmé, že míra osobní spokojenosti nemusí být nutně v přímé úměře s výší bankovního konta.
Čím Vás Sahara ještě překvapila?
Kromě velkého rozdílu denních a nočních teplot také tím, že na Sahaře není jen písek, ale i život. Cestou jsme narazili na traviny, keře, viděli jsme různé druhy ptáků a hmyzu.
Na extrémní výlet jste se vydal s kardiostimulátorem, není to riziko?
Ono se možná zdá, že mít kardiostimulátor je limitující, ale není tomu tak. S kardiostimulátorem žiji již 18 let plnohodnotný život. Kvůli kardiostimulátoru ale nesmím procházet elektromagnetickými rámy na letištích, a tak musím absolvovat častokrát nepříjemné osobní prohlídky.
Jak jste se ke kardiostimulátoru propracoval?
Bylo to následkem přetěžování organismu, spousty práce a životního stylu plného stresů. Postihly mě zdravotní kolapsy, kdy jsem v průběhu čtyř let několikrát omdlel. Naštěstí u toho pokaždé někdo byl a postaral se o mně. Absolvoval jsem vícekrát různá vyšetření, EEG, EKG, na epilepsii, ale nikdy nic nenašli. Vyvrcholilo to v roce 2005 zástavou srdce a klinickou smrtí, ke které došlo ve Fakultní nemocnici v Motole při absolvování specializovaného lékařského vyšetření. Naštěstí se podařilo lékařům mě zachránit a bylo jasné, že jedinou volbou bude voperovat kardiostimulátor. Nejdřív jsem měl pocit, že mi tím končí život a sám sebe jsem si představoval jako invalidního důchodce, který už nebude moct nic dělat. Načetl jsem si ale o tom spoustu věcí, hovořil s lékaři, a nakonec jsem si uvědomil, že budu mít kardiostimulátor jako zálohu pro případ, kdyby mi srdce zase vypovědělo službu. Za těch 18 let, kdy s ním chodím na pravidelné kontroly, mi lékaři potvrdili, že jeho činnost je minimální a srdce mi funguje dobře.
Setkal jste se se smrtí, pamatujete si na něco konkrétního?
Začalo to klasickým omdlením, kdy jsem viděl obrázky jako při otáčení dětského kaleidoskopu a pak jsem se někam propadnul. Zajímavé je, že to nebyl úplně nepříjemný pocit. Viděl jsem sám sebe. Jako by má duše opustila tělo a pak se na něj z výšky dívala, jak leží bezvládně na lůžku. Také si pamatuji temný prostor a v dálce světlo. Když jsem se probral, stála nade mnou vyděšená zdravotní sestra a říká: “Pane Křene, co jste nám to tady udělal?“ A já jí odpověděl: „Nevím, asi jsem omdlel,“ na což reagovala: „Ne, Vy jste nám tady umřel!“ Mezitím, co jsem byl ve smrti, mi údery prováděla masáž srdce a vrátila mě zpátky do života.
Přetěžoval jste organismus v zaměstnání. Kde jste pracoval?
Ve 20 letech, ještě při studiu vysoké školy, jsem se poprvé oženil, a abych rodinu uživil, tak jsem začal podnikat. Objevil jsem firmu, která tehdy vstupovala na český trh, OVB Holding AG, což je nadnárodní akciová společnost, zabývající se poskytováním finančních služeb a finančního poradenství. Fungoval jsem tam na podnikatelské bázi jako OSVČ. Začátky byly hodně těžké, nikdo tento obor u nás neznal a nedělal, jezdili jsme se školit kousek za hranice do Německa. Nicméně jsem se během několika let střídavých úspěchů a neúspěchů vypracoval až na nejvyšší pozici v rámci firemní kariéry, pozici senior zemský ředitel. Pomohlo mi k tomu nejen vysoké pracovní nasazení, ale i schopnost učit se z chyb a inspirovat a vést lidi v týmu k úspěchu. Značnou výhodou byla také perfektní znalost německého jazyka, důležitá pro komunikaci s vedením holdingu, které sedí ve Kolíně nad Rýnem. V mých 32 letech, kdy jsem zažil klinickou smrt, jsem už byl na vrcholu svého podnikání.
Přivedly Vás zdravotní komplikace k rozhodnutí něco změnit?
Pochopil jsem to jako novou šanci. Zkušenost se smrtí mě vedla k tomu, že jsem změnil životní styl a také mě nasměrovala na hlubší cestu k sebepoznání.
Co si lze představit pod pozicí senior zemský ředitel? Jak velký tým jste řídil?
Postupně jsem vybudoval obchodní síť čítající zhruba tisíc finančních poradců. Desítky z nich časem dosáhli vysokých manažerských pozic. Společně jsme se starali o klientský kmen o velikosti přibližně 250 tisíc klientů. Svého času jsme patřili k nejúspěšnějším týmům v Evropě.
Proč jste jako úspěšný ředitel odcházel?
Od roku 2010 se začala měnit firemní politika a kultura, která se rozcházela s mými vnitřními přesvědčeními a hodnotami, se kterými jsem celý svůj tým od začátku budoval. Nově nastavenou strategii jsem kritizoval a snažil se situaci řešit. Byl jsem odejit v září 2013 doslova na hodinu, žádný zlatý padák se nekonal. Na celou tuto pracovní etapu, až na poslední emočně náročné tři roky, ale vzpomínám s velkou vděčností. Naučil jsem se spoustu nových věcí a při své práci jsem měl možnost také potkat mnoho zajímavých a skvělých lidí.
Dlouhých 20 let jste pracoval pro jednu společnost. Kam směřovaly Vaše kroky potom?
Po odchodu z OVB jsem dva roky nikde nepracoval. Naštěstí jsem měl z doby předchozího podnikání určité finanční rezervy, takže jsem si mohl ten luxus nepracovat dovolit. Prožíval jsem deziluzi z mezilidských vztahů, dostihlo mě vyhoření, objevily se deprese, a také se mi rozpadl partnerský vztah. Lidé, kterými jsem byl díky pracovnímu prostředí obklopen, najednou zmizeli. V mobilu jsem měl přes tisíc telefonních čísel lidí z byznysu, ale s dotazem, jak se mi daří, se jich ozvalo jenom pár. Zpětně jsem si uvědomil, že jsem se v té době až příliš ztotožnil se svojí pracovní rolí a v momentě, kdy jsem o ni přišel, se mi zhroutil svět. Občas jsem si dopřál zahraniční dovolenou, ale tam jsem zjistil, že před svými vnitřními stavy nikam neuteču. Tehdy jsem dokázal pochopit rozhodnutí lidí, kteří si v takových stavech sáhnou na život.
Jak těžké to bylo přemoct vnitřní démony? Neuchýlil jste se k alkoholu nebo k jiným látkám?
Alkohol ani drogy pro mě nikdy nepředstavovaly únikovou cestu. Neříkám, že si občas nedám sklenku kvalitního vína, nebo dobrého piva. Pocházím z Plzně a v pivovaru jsem za studií brigádničil, takže vychlazenou a dobře načepovanou dvanáctku Pilsner Urquell si občas rád dám. Když se vrátím k vaší otázce. Zpracovat si mé vnitřní démony, dostat se z depresí a začít opět normálně fungovat, mi pomohla celá řada odborníků, různé druhy terapií a také hluboké ponoření se do studia těchto témat. Od pomyslného dna jsem se odrazil a začal zase normálně fungovat v roce 2016. Zpětně celé toto období vnímám jako období velké osobní transformace.
Jak jste se seznámil s Vaší současnou manželkou?
Seznámili jsme se na konci roku 2015, kdy jsem krátce působil jako lektor a školitel managementu, řízení lidí a práce s klienty ve společnosti Broker Consulting. Jednou mi byla na recepci představena sympatická dáma, Veronika Vieweghová. V tu chvíli tehdy došlo k zajímavé věci. Skrze propojení našich očí jsme najednou oba věděli, že naše duše se již dávno znají. Někdo by možná řekl: láska na první pohled. Nicméně chodit jsme spolu začali až po 8 měsících, protože já si nejdříve potřeboval dořešit osobní záležitosti. První rande jsme měli až v létě roku 2016.
Profilujete se jako mentor a kouč. Co si máme pod tím představit?
Když jsem přemýšlel, jakou další profesní cestou se vydat, uvědomil jsem si, že mám své zkušenosti, které jsem získal v podnikání a následnou transformací, předávat dalším lidem. Ještě dnes se setkávám s celou řadou lidí, kteří byli kdysi v mém týmu a kteří již delší dobu úspěšně podnikají ve svých firmách. Říkají mi, že spoustu věcí, např. jak rozjet a řídit svůj byznys, se naučili právě ode mě. Pomáhám majitelům firem a manažerům, jak vést lidi, jak rozšiřovat týmy a tím dosahovat lepších výsledků. Ale také jak vytvořit v práci prostředí, aby se v něm lidé cítili dobře. V tomto ohledu nejsem pouhý teoretik čerpající své znalosti z knížek, ale čerpám především z vlastních zkušeností a chyb. Vše, o čem mluvím mám tzv. odžito. Pochopitelně se ale i nadále vzdělávám a pracuji na svém rozvoji.
Jak moc jsou podle Vás rovina pracovní a vztahová propojeny?
Velmi úzce spolu koexistují a propojují se navzájem. Této problematice se věnuje Institut celostního leadershipu, který jsem založil a který zastřešuje témata z oblasti byznysu, vztahů a osobního rozvoje. Této filozofii říkám „Podnikání 3. tisíciletí“, kdy je zapotřebí, aby se majitelé firem a management nedívali na zaměstnance pouze jako na čísla, která jim přinášejí zisk, ale komplexně. Aby se zajímali o to, jak se u nich zaměstnanci cítí, jak se cítí ve svých životech, proč se dostávají do fáze vyhoření a podobně. Protože to vše v důsledku ovlivňuje i ekonomické výsledky firmy. Také učíme lidi, proč je důležité najít rovnováhu mezi prací a soukromým životem a jak jí dosáhnout.
Jak se v práci doplňujete se svou manželkou?
Mimo své projekty je Veronika v Institutu celostního leadershipu autorkou a současně i lektorkou seminářů na speciální ženská témata, například jak využít ženský cyklus v zaměstnání či podnikání a také Akademie pro ženy v byznysu. Možná se budete divit, ale tato témata také hodně oslovují muže. Častokrát se totiž v praxi setkávám s tím, že řada podnikatelů a manažerů vůbec neví, jak s ženami v kolektivu pracovat a jak k nim přistupovat. Mým celoživotním trendem je jít proti proudu, a tak mi nevadí se dotýkat i témat, která spousta lidí považuje za tabu.
Diváci Vás znají z druhé řady pořadu Svatba na první pohled, kde jste vystupoval jako odborník na vztahy. Jak jste se k tomuto projektu dostal?
Když mi z produkce TV Nova zavolali, tak jsem netušil, že takový pořad vůbec existuje. Původně jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá legraci. Když jsem se pak podíval na část první řady a viděl, že má projekt pozitivní záměr, tak mě to přesvědčilo a rozhodl se do toho jít. Prošel jsem výběrovým řízením, kde jsem musel mimo jiné na modelových příkladech prokázat své znalosti v oblasti partnerských vztahů, a místo jsem v tříčlenné komisi expertů nakonec získal.
V čem spočívala Vaše úloha?
Mou úlohou v první fázi bylo provést řadu individuálních rozhovorů a konzultací s vyššími desítkami uchazečů, kteří se vyprofilovali postupně po prvních kolech různých testů z několika tisíc přihlášených uchazečů. Z nich jsme pak vybírali dvanáctku finalistů do šesti manželských párů. Při individuálních rozhovorech jsme řešili otázky typu, proč jim minulý vztah nevyšel, v čem oni vidí příčinu, co od vztahu očekávají, co jsou do něj připraveni vložit a jakých chyb se třeba vyvarovat, aby jim další vztah vydržel. I když jsem vedl častokrát až šest rozhovorů denně, tak mě to bavilo a naplňovalo.
A po jejich svatbě byla Vaše úloha jaká?
Každý pár následně odjel na týdenní svatební cestu a po návratu byli spolu další tři týdny ve společné domácnosti. Jelikož spolu byli lidé, kteří se poprvé viděli až před oltářem, byl jsem na telefonu a pomáhal jim řešit vztahové problémy, které se mezi nimi začaly více či méně objevovat.
Myslíte si, že takto vzniklé vztahy mohou opravdu dlouhodobě fungovat?
Zjistil jsem, že do pořadu, kde člověk hledá partnera na celý život, se bohužel hlásí i jednici, kteří ani možná nikoho nehledají, ale mají jiné, vlastní, motivy, proč se do projektu přihlásili. O to více mě těší, že ze šesti televizních manželství dodnes alespoň jedno vydrželo. Vztahsympatickýchučitelů Kláry a Michala trvá již téměř 2 roky.
Šel byste do podobného projektu i příště?
Účast v projektu Svatba na první pohled byla pro mě velmi zajímavá zkušenost i velká výzva. Pokud bych byl v budoucnu přizván k podobnému projektu a viděl v něm určitý smysl a přínos, nabídku bych přijal.
Použitá foto: Lenka Živná (úvodní fotka článku a titulní stránka Zpravodaje) a archiv Petra Jana Křena
